Život Hanky nebyl vždycky lehký, ale ona se s ním poprala statečně. Přečtěte si příběh naší klientky chráněného bydlení, která se po smrti maminky dostala k nám do Diakonie Praha.
Hanka se narodila v roce 1974 v Praze, s maminkou a prarodiči bydlela celý život na Petřinách. V pěti letech jí objevili nádor na mozku. Při operaci jí museli odebrat velkou část mozkové tkáně a v důsledku toho má Hanka svůj hendikep – mentální znevýhodnění a velké problémy se zrakem, protože na jedno oko nevidí vůbec a na druhé jen velmi málo.
„Rády jsme s maminkou chodily na procházky po oboře Hvězda, na Pražský hrad a někdy došly velkou procházkou až na Národní třídu,“ vzpomíná klientka chráněného bydlení Hanka.
Všichni se o Hanku při pohybu venku báli, a tak chodila vždy v doprovodu a za ruku. V roce 2011, když bylo Hance 37 let, její maminku hospitalizovali s vážným onemocněním a pro Hanku se našlo ubytování v našem Domově pro osoby se zdravotním postižením v pražské Krči. Domů už se nevrátila, protože maminka za krátko po své hospitalizaci zemřela.
Velká ztráta byla vykoupena velkou příležitostí k samostatnosti. V domově se Hanka naučila sama o sebe postarat, mýt nádobí, uklízet pokoj, vařit a mnoho dalšího, co za ni nebo s ní do té doby dělala se starostlivostí a péčí maminka. Rozvoj zručnosti, jemné motoriky a počítání si Hanka osvojila v našem ambulantním Centru denních služeb, kam docházela v dopoledních hodinách ve všední dny.
Trpělivost, podpora a důvěra pracovníků v možnosti Hančina rozvoje, její silná motivace, rozšiřování dovedností a růst samostatnosti ji nakonec dovedly až do současné služby chráněného bydlení. Hanka bydlí se dvěma spolubydlícími v bytě v pražském Podolí, kde má každá samostatný pokoj. „Ve všední dny za ní dochází asistentka na několik hodin, protože vše, co Hanka dělá nyní samostatně, bylo potřeba trénovat a naše podpora je nutná, aby si dovednosti udržela, prohlubovala a učila se nové,“ říká vedoucí chráněného bydlení Petra Černá a pokračuje: „I tady Hanku čekaly další úžasné skoky v samostatnosti. Můžete ji vidět, jak sama cestuje, nakupuje, pečuje o domácnost a chodí na částečný úvazek do podporovaného zaměstnání Levandule, které spadá také pod Diakonii Praha. V práci uklízí, moc ji to baví a bez práce by se prý doma nudila. Ve volných chvílích maluje barevné mandaly. Do budoucna by si přála najít hodného přítele, který by ji dle jejích slov bral takovou, jaká je i s jejím hendikepem, a se kterým by bydlela, a zároveň dál dostávala naši podporu.“