Věřím, že vše dobře dopadne

– říká Zdeňka Brunnerová, maminka Vladimíra, klienta denního stacionáře Ratolest Vladimír se narodil a žije se svou rodinou v Praze. Už téměř 16 let dochází každodenně do denního stacionáře Ratolest v pražských Strašnicích. Bydlí ve Vršovicích, a tak s rodiči někdy procházkou dojdou do stacionáře, případně i zpět. Cestu domů dobře zná a taky na ní už poznává známé tváře. S maminkou […]

– říká Zdeňka Brunnerová, maminka Vladimíra, klienta denního stacionáře Ratolest

Vladimír se narodil a žije se svou rodinou v Praze. Už téměř 16 let dochází každodenně do denního stacionáře Ratolest v pražských Strašnicích. Bydlí ve Vršovicích, a tak s rodiči někdy procházkou dojdou do stacionáře, případně i zpět. Cestu domů dobře zná a taky na ní už poznává známé tváře. S maminkou se někdy zastaví na hřišti, s tátou zase občas zajdou do místní hospody na jedno společné malé pivo.

Vladimír se narodil jako druhé dítě mamince Zdeňce a otci Vladimírovi. Má sestru starší o 3,5 roku. Společně spolu sdíleli až do dospělosti i pokoj. „Těhotenství i porod byly v pořádku,“ říká maminka Zdeňka, „Vláďa se už v šesti měsících se postavil v postýlce, před rokem začal chodit. Ale dlouho nemluvil, stejně tak neměl jemnou motoriku. Okolí nám říkalo, že chlapci jsou ve vývoji pomalejší.“  V pěti letech začal Vladimír chodit do speciální školky, pak přešel do speciální školy. Ve škole měl problém s divokou povahou, někdy si s ním nevěděli rady. Školu absolvoval díky paní učitelce Ludmile Růžičkové, která s ním prošla celých 12 let, od základní po praktickou školu. „Zároveň v té době dělal různé testy, jejich výsledek ukázal poruchu autistického spektra a středně těžký mentální hendikep,“ doplňuje Zdeňka a dodává: „Vladimír absolvoval další vyšetření na neurologii, ale nikdy se nezjistilo, co je příčinou jeho zdravotního stavu.“

A jak se rodina s Vladimírovým hendikepem vyrovnávala?

Když byl Vladimír malý, rodině pomáhali hodně prarodiče. Taky díky této pomoci mohl Vladimír zůstat doma. I dnes se s prarodiči pravidelně potkává. Úterý patří setkání s dědou, ve středu Vláďa navštěvuje prarodiče u nich doma. „Rodiče bydlí ve stejné ulici jako my. To je velká výhoda. Dnes ale potřebují pomoci a já zároveň pečuji o Vladimíravše stojí nějakou energii. Naštěstí Vladimír dobře spí, díky tomu si dokážu odpočinout,“ povídá Zdeňka.

A jak se rodina s Vladimírovým hendikepem vyrovnávala? „Do tří jsme to brali tak, že kluk prostě zlobí. Taky jsme si říkali, že kluci jsou prostě pomalejší. Miminkovství jsme si užívali. Pak jsme viděli, že syna nemá smysl tlačit do školy. Tím pádem jsme se vyhnuli stresu. Navíc se Vladimír vždy dostal do kolektivu sobě rovných. Nedělali jsme si plané ambice. Nebyl to náraz. Přicházelo to postupně. Já jsem se do práce ale už nevrátila. Pracovat a starat se, to nejde dohromady.

Rodiče s oběma dětmi jezdili na dovolenou. Podívali se několikrát společně k moři do Itálie nebo do Chorvatska. „Vladimír cestuje autem rád, je v něm ukotvený. Do letadla bych si s ním ale netroufla,“ usmívá se Zdeňka. „Jezdíme do Senohrab, kde máme velkou zahradu, a domů. Na cestu se vydáváme i vlakem,“ říká Zdeňka.

Ve 14 letech se Vladimírovi začala zhoršovat chůze a objevily se komplikace se záklonem hlavy. Jeden rok v období puberty měl Vladimír ve škole trochu problémy, čísla a písmenka nepovažoval za důležitá. Naopak se mu velmi líbila praktická výuka na zahradě. Po škole začal docházet do stacionáře. Nejprve na tři dny v týdnu, teď už chodí každý všední den. Je tam šťastný. Pracuje zde s keramikou, kterou má moc rád, vyrábí mísy. Svou asistentku Terezu Plachou bere jako kamarádku, oba rádi zajdou společně do cukrárny. Kromě toho využívá i nabídku hipoterapie i canisterapie, chodí plavat. Jednou za měsíc jede na odlehčovací víkendový pobyt Na Palubě v pražských Stodůlkách, kde poznává nové lidi a navazuje s nimi komunikaci.

Na otázku, jaký je Vladimír, Zdeňka odpovídá: „Vláďa má rád pravidelnost, vše na svém místě. S nadsázkou říkám, že by byl šťastný, kdyby popelnice mezi Vršovicemi a Strašnicemi byly srovnané do pravého úhlu. Když například vidí na stole sklenici, která tam z jeho pohledu nepatří, jedná ihned. Sklenici vezme a rozbije, přestože ví, že to je špatně. Snažíme se tomu předcházet. Vladimír není zbavený svéprávnosti. Smlouvy, bankovní příkaz si podepisuje sám, s naším dohledem.

Jak Vladimír ovlivnil vztahy v rodině?

Vladimír nesnáší hádky, pře, nespravedlnost. Zvlášť, když se jedná o hloupost. S manželem si proto rozepře odpustímeVlastně to naší rodinu stmelilo a posílilo. Já jsem šťastná povaha. Věřím, že vše vždy dobře dopadne. Svůj prostor v rodině jsem si dokázala uhájit. Chodím cvičit, s manželem jdeme do divadla nebo na ples. Dnes už Vladimír dokáže zůstat chvíli i sám doma.“

„Jménem syna Vládi děkuji celému kolektivu denního stacionáře Ratolest, který pod vedením Radky Jahodové vytváří všem klientům příjemné prostředí. Podnikají mnoho aktivit a ke každému uživateli přistupují individuálně dle jeho potřeb. Vím, že pro spokojenost klientů je důležitý kvalitní a spokojený personál a jsem si vědoma toho, že může být těžké takové spolupracovníky někdy získat. V Ratolesti se to daří velmi dobře i zásluhou Radky Jahodové. Za práci a přístup ke klientům patří všem zaměstnancům můj velký dík,“ dodává Zdeňka.

přání do budoucna?

Aby šel náš život takhle dál. Nechci přenášet odpovědnost na dceru, přála bych si proto najít zařízení, kde by to byla dlouhodobá záležitost, až k tomu nastane čas,“ uzavírá Zdeňka.

Mík Josef

Naše příběhy

Začal jsem brát lidi takové, jací jsou

Josef učí na Fakultě dopravní ČVUT v Praze, zároveň už více než rok působí jako dobrovolník v následné péči Dobroduš. Ta pomáhá lidem s chronickým duševním onemocněním v zapojení se do společnosti. Jedním ze způsobů, jak proces socializace u klientů podporuje je jejich propojování s dobrovolníky prostřednictvím společných aktivit. Dobrovolnictví 1+1 V programu 1+1 vytvoří dobrovolník dvojici s klientem služby a tráví společně volný […]

Celý příběh

Canisterapie

Naše příběhy

O canisterapii

Canisterapie využívá pozitivního působení psa nebo feny na zdraví člověka, jeho psychickou, fyzickou a sociální pohodu. Jedná se o speciální typ léčby, která pracuje s chováním a vlastnostmi, tělesnou teplotou, velikostí, tvarem a pohybem těla psa. Základním principem canisterapie je léčebné využití psa k probuzení samoléčitelských schopností člověka. K nim patří psychologické účinky antistresové, antidepresivní a aktivizace pozitivního myšlení v životě. Canisterapie je […]

Celý příběh

Sedláčková Kristýna

Naše příběhy

Přeji si najít stacionář a mít co nejvíce sil na zvládání dcery

– říká říká Zdeňka Sedláčková, maminka Kristýny, klientky týdenního stacionáře a odlehčovací služby Na Palubě Kristýně Sedláčkové je 30 let. S rodiči žije v rodinném domě ve Zbuzanech u Prahy. Tam se rodina přestěhovala ze Stodůlek, aby měli blízko do stacionáře, který dcera navštěvuje. Impulsem k přestěhování byl nefungující výtah v panelovém domě a uvědomění si, že dceru, která nechodí, do […]

Celý příběh

Vzájemná blízkost

Naše příběhy

Vzájemná blízkost

Je pátek poledne. Pečovatel přichází na pravidelnou návštěvu k osmdesátiletému klientovi, kterého známe již přes dva roky. Pánovi se zhoršil stav, leží na lůžku, nemůže se pohybovat tak, jak je pro něj obvyklé. Říká, že to má souvislost s pádem, který se mu stal na počátku týdne, má naraženiny. Pracovník pomůže klientovi se vším potřebným. Pán žije […]

Celý příběh

Tokárová Hana

Naše příběhy

Velká ztráta vykoupená velkou příležitostí k samostatnosti

Život Hanky nebyl vždycky lehký, ale ona se s ním poprala statečně. přečtěte si příběh naší klientky chráněného bydlení. Hanka se narodila v roce 1974 v Praze, s maminkou a prarodiči bydlela na Petřinách. V pěti letech jí objevili nádor na mozku. Při operaci jí museli odebrat velkou část mozkové tkáně a v důsledku toho získala mentální retardaci a oční vadu se slepotou […]

Celý příběh

Švihovec Marek

Naše příběhy

Malíř Marek Švihovec alias Švíha

Nejraději maluji krajiny a letiště Marek Švihovec se narodil v Hostivicích, žije v Praze, je klientem chráněného bydlení Zvonek. Studoval obor kuchařské práce na odborném učilišti v Praze 5. Jako dítě chodil do dramatického a hudebně-tanečního kroužku a byl členem několika divadelních souborů. Díky svému dědovi se dostal k malování. Maluje podle své vlastní fantazie nebo fotek, nejraději ztvárňuje krajiny a letiště. „Marek […]

Celý příběh

Vladimír

Naše příběhy

Věřím, že vše dobře dopadne

– říká Zdeňka Brunnerová, maminka Vladimíra, klienta denního stacionáře Ratolest Vladimír se narodil a žije se svou rodinou v Praze. Už téměř 16 let dochází každodenně do denního stacionáře Ratolest v pražských Strašnicích. Bydlí ve Vršovicích, a tak s rodiči někdy procházkou dojdou do stacionáře, případně i zpět. Cestu domů dobře zná a taky na ní už poznává známé tváře. S maminkou […]

Celý příběh

Naše příběhy

Tomáš

První službou, kterou Tomáš navštěvoval, bylo Centrum denních služeb. Když přišel do Diakonie, byl velmi ostýchavý a tichý. Přicházel sám, bez doprovodu. Vždy mu chvíli trvalo, než se odvážil vejít dovnitř. Dlouhou dobu trvalo, než s námi začal mluvit… Dnes už žije ve vlastní garsonce a využívá služby Podpory samostatného bydlení. Příběh Tomáše První službou, kterou Tomáš navštěvoval, […]

Celý příběh