Je pátek poledne. Pečovatel přichází na pravidelnou návštěvu k osmdesátiletému klientovi, kterého známe již přes dva roky. Pánovi se zhoršil stav, leží na lůžku, nemůže se pohybovat tak, jak je pro něj obvyklé. Říká, že to má souvislost s pádem, který se mu stal na počátku týdne, má naraženiny.

Pracovník pomůže klientovi se vším potřebným. Pán žije sám a kolegyně pečovatelka má za ním přijít zase až v pondělí. S touto myšlenkou volá své vedoucí – má starost a nabízí se, že ke klientovi zajde ještě večer. Vedoucí služby volá klientovi, klient s mimořádnou návštěvou souhlasí. Večer tedy přijde pečovatel znovu a opět zajistí vše, co je potřeba, na pomoc přivolává kolegyni, která bydlí v blízkosti. Oba pracovníci poté ještě večer volají nadřízené a domlouvají se, že kolegyně bydlící v blízkosti klienta má sice o víkendu volno, ale i tak se u něj zastaví a ráda pomůže. Vše proběhne v rámci dohody s klientem a s poskytováním pečovatelské služby.….

Během víkendu nastaly ale další okolnosti a paní pečovatelka musela zavolat rychlou záchrannou službu. Byla však v danou chvíli oporou klientovi, ale také hlavně jeho synovi, který za otcem přijel a v rozrušení vůbec nevěděl, co má dělat.

Zdá se, že příběh nemá šťastný konec. O tom to ale není. Je to o vzájemné blízkosti.