Za každou rodinou, která se ocitne v těžké životní situaci, je příběh, který často není na první pohled vidět. O tom, co obnáší práce s rodinami a dětmi, proč jsou v sociální práci důležité hranice, respekt i lidskost, jsme si povídali s Veronikou Tichou, dlouholetou vedoucí naší Služby pro rodinu a dítě. V rozhovoru otevřeně mluví o náročných situacích, síle týmu i o malých posunech, které mají pro rodiny velký význam.
Veroniko, mohla byste se prosím představit a říct, jaká je vaše role v Diakonii Praha?
Jmenuji se Veronika Tichá a čtyři roky jsem působila jako vedoucí sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Celkově jsem ale ve službě skoro 12 let. Jsme menší tým čtyř sociálních pracovníků a koordinátorky. Moje role byla hodně různorodá. Od vedení týmu, nastavování fungování služby a komunikace s institucemi až po podporu pracovníků v náročných situacích. Hodně důležité pro mě bylo, aby služba fungovala kvalitně, efektivně a současně lidsky.
V Diakonii Praha působíte už řádky let. Co vás přivedlo právě k práci s rodinami a dětmi?
Upřímně, na začátku to byla spíš náhoda. Byla to moje první práce v sociálních službách a tehdy mě oslovila pracovní nabídka i podmínky, které se dobře skloubily s tím, že jsem sama měla dvě malé děti. Postupně jsem ale zjistila, že mě práce s rodinami a dětmi opravdu velmi naplňuje. Myslím, že tam asi od začátku byla i nějaká podvědomá potřeba věnovat se právě tomuto tématu a pomáhat rodinám zvládat těžké životní situace.
Jak byste někomu, kdo o službě nikdy neslyšel, popsala její hlavní poslání?
Řekla bych, že hlavním posláním služby je pomoci rodině „udržet se při životě“, aby se úplně nerozpadla. Často se k nám dostávají rodiny v situacích, které si mnoho lidí ani neumí představit — pod velkým tlakem, v dlouhodobé nejistotě nebo vyčerpání. Snažíme se jim pomoci najít stabilitu, obnovit fungování rodiny a podpořit je tak, aby situaci zvládali co nejvíce vlastními silami.
Důležité pro mě vždy bylo, aby podpora nebyla založená na vytváření závislosti na službě. Snažili jsme se klienty vést k aktivitě, samostatnosti a převzetí odpovědnosti, ale současně s respektem a pochopením pro to, že změny bývají pomalé a ne všechno se podaří hned.
Vaše práce byla hodně různorodá. Jak vlastně vypadá běžný den vedoucí služby? Existuje vůbec něco jako „běžný den“?
Myslím, že úplně běžný den v této práci neexistuje. Jeden den řešíte administrativu, metodiku a provoz služby, další den podporujete pracovníka v krizové situaci nebo komunikujete s OSPODem, zájemci o službu a dalšími institucemi. Velká část mé práce byla přímá práce s klienty. V malé službě je navíc člověk mnohem blíž každodennímu dění a musí rychle přepínat mezi různými rolemi.
Když člověk neustále přepíná mezi tolika rolemi a situacemi, co je pro vás osobně na pozici vedoucí nejnáročnější?
Nejnáročnější bývá nastavování hranic — ať už směrem ke klientům, institucím nebo někdy i uvnitř týmu. Přirozeně jsem spíš hodně přátelský a vstřícný člověk, ale postupně jsem zjistila, že bez jasných hranic se kvalitní sociální práce dělat nedá. Důležité pro mě bylo umět být v některých situacích direktivnější, ale pořád respektující a férová.
Někdy to samozřejmě vedlo i ke konfliktům, hlavně když bylo potřeba trvat na určitém nastavení nebo změně. Ale myslím, že právě jasnost a otevřená komunikace jsou pro dlouhodobé fungování služby důležité.
To asi člověk po práci jen tak nevypne. Jsou situace nebo momenty, které si z práce nesete ještě dlouho v hlavě?
Určitě ano. Některé příběhy člověka zasáhnou víc, zvlášť když vidí, v jak náročných podmínkách některé děti vyrůstají. Často si člověk uvědomí, jak moc samozřejmé věci mohou být pro jiné rodiny nedostupné. Na druhou stranu si ale nesu v hlavě i pozitivní momenty — chvíle, kdy rodina zvládne něco, co dřív vypadalo nemožně, nebo kdy člověk vidí i malé, ale skutečné posuny.
V takových chvílích je asi hodně důležitá i podpora uvnitř týmu. Jak jste se snažila své kolegy podporovat, když byla práce psychicky nebo emočně náročná?
Snažila jsem se vytvářet prostředí, kde se pracovníci nemusí bát mluvit otevřeně o tom, že je něco náročné. V sociálních službách člověk nemůže dlouhodobě fungovat bez podpory týmu a bez možnosti sdílet těžké situace. Důležitá pro mě byla vzájemná důvěra, možnost konzultací, supervize a také respekt k tomu, že každý má někdy své limity.
Současně jsem se snažila držet určitou profesionalitu a efektivitu služby, aby pracovníci nebyli zahlcení dlouhodobě nefunkční spoluprací nebo nejasně nastavenými případy.
I přes všechny náročné situace vás v práci evidentně něco drželo dlouhé roky. Co vám dělá největší radost nebo dodává energii?
Největší radost mám z momentů, kdy člověk vidí, že práce opravdu někam vede. Často nejde o velké změny, ale o malé kroky — když klient začne zvládat něco samostatně, dítě se cítí bezpečněji nebo rodina začne fungovat stabilněji. Hodně energie mi dával i samotný tým a pocit, že se nám společně podařilo službu posouvat kvalitativně dopředu.
Kdy máte pocit, že vaše práce a práce celého týmu má opravdu smysl?
Když vidím, že rodina už naši podporu nepotřebuje v takové míře jako na začátku a dokáže fungovat samostatněji. Pro mě bylo vždy důležité, aby služba klientům pomáhala, ale současně je neučila být na ní závislí. Smysl práce vidím právě v tom, když podpora vede k větší stabilitě, kompetencím a důstojnějšímu fungování rodiny.
Co byste chtěla, aby lidé věděli o rodinách, které se ocitnou v těžké životní situaci?
Že většina lidí se do těžké situace nedostane proto, že by nechtěla fungovat dobře. Často za tím stojí kombinace okolností, dlouhodobého stresu, chybějící podpory nebo zkušeností, které si člověk nese celý život. Myslím, že je důležité nehodnotit rodiny příliš rychle a uvědomit si, že i malé kroky mohou stát obrovské množství energie.
A zároveň je důležité zachovávat respekt k právům a důstojnosti klientů. To bylo pro mě v práci vždy zásadní.
