Když paní Šedivá převzala do péče svého vnuka Tomáše, změnil se jí život ze dne na den. Vedle vnuka se zároveň stará i o svého syna s poruchou autistického spektra a každý den hledá způsob, jak vše zvládat co nejlépe. V rozhovoru otevřeně mluví o obavách, přijetí nové životní situace i o tom, proč není ostuda říct si o pomoc a jakou roli v jejich životě sehrála Služba pro rodinu a dítě.
Jak jste se o Službě pro rodinu a dítě dozvěděla a co vás k ní přivedlo?
O Službě pro rodinu a dítě jsem se dozvěděla nejen přes OSPOD, ale také proto, že dcera docházela do Diakonie Praha přede mnou. Poté, co jsem dostala svého osmiletého vnuka Tomáše do péče, začala jsem do služby docházet také. Zároveň mám ještě svého patnáctiletého syna, který trpí poruchou autistického spektra.
Když se vrátíte do období, kdy jste dostala vnuka do péče, co pro vás tehdy bylo nejtěžší?
Vnuka mám v péči od prosince 2023 a nejtěžší pro mě bylo přijmout fakt, že dcera není schopná postarat se o své dítě a nechtěla se s ním ani stýkat. Ze začátku tam z dceřiny strany byla snaha Tomáše vídat, pak ta snaha ustala a postupně kontakt se synem přerušila. Mrzí mě to. Přestože i já mám svoje chyby, tak nestýkat se s vlastním dítětem je pro mě nepochopitelná věc.
S jakými situacemi vám dnes Služba pro rodinu a dítě pomáhá a co na její podpoře nejvíce oceňujete?
Jsem ráda, že si do služby mohu přijít pro radu, když něco potřebuji. S pracovnicemi si mohu kolikrát i jen popovídat, protože i když něco zvládnu sama, rozhovor mi pomůže trochu odpočinout hlavu a srovnat si myšlenky. Zároveň oceňuji i potravinovou banku a další věci, které služba pro rodinu a dítě nabízí.
Měla jste na začátku nějaké obavy nebo momenty, kdy jste si nebyla jistá, jestli to zvládnete?
Bála jsem se, že to nezvládnu. A bojím se pořád. Někdy přemýšlím, co všechno musím za den udělat a co je potřeba ještě vyřešit, a říkám si, že je toho na jednoho člověka příliš. V jednu chvíli si říkám, že to zvládnu, a za pár minut mě zase popadne panika, že ne. To se podepsalo i na kvalitě mého spánku.
V čem funguje vaše rodina jinak poté, co jste přišla do Služby pro rodinu a dítě?
Vnuka Tomáše jsme do rodiny přijali přirozeně. Tomáš a můj další syn se berou jako sourozenci a na první pohled to tak i působí. Občas je naše fungování náročnější, protože syn s poruchou autistického spektra má své specifické potřeby a chvíle, kdy je pro něj těžší zvládat emoce nebo změny. Někdy to ovlivní i Tomáše, ale snažíme se hledat cestu, aby se doma cítili dobře oba. Rozdíly mezi nimi nedělám.
Jste v rámci služby i součástí Projektu Robinson? Pokud ano, co vám nebo Tomášovi projekt umožnil zažít, co by jinak nebylo možné?
Ano, v Projektu Robinson jsem. Byli jsme například v zoo nebo na parníku, kde se Tomášovi moc líbilo. Těch výletů bylo mnoho, ale tyto mi utkvěly v paměti. Dříve jsme si takové výlety nemohli dovolit z finančních důvodů, protože takové akce nejsou zrovna nejlevnější. Letos se zúčastníme i několikadenního pobytu, který služba každoročně pořádá a moc se těšíme.
Co byste na závěr vzkázala rodičům nebo pečujícím, kteří se bojí říct si o pomoc?
Aby se určitě nebáli a nestyděli se říct si o pomoc. Já sama jsem se bála, že se na mě ostatní budou koukat skrz prsty, ale je to nesmysl. Pomoc občas potřebuje opravdu každý. A zvlášť, když se jedná o děti. Služba pro rodinu a dítě dokáže pomoct nejen po psychické stránce, ale i po té materiální, například potravinovou bankou.
